IL-2 Sturmovik: Birds of Prey

O Nintendu DS se nedá říct, že by to byla bašta leteckých radovánek, a proto je každý nový počin v této oblasti přijímán se smíšenými pocity. Všichni si přejí, aby se „to“ konečně povedlo, ale nikdo si moc nadějí nedává. Šturmovik má obzvláště na PC vynikající pověst, a snad také proto jsem neodolal a hru vyzkoušel…

 Celá se odehrává během Druhé světové války, přičemž bojovat budete moci za obě strany konfliktu. Za Němce se vám do rukou dostanou klasiky typu Bf-109, Ju-87 „Stuka“ nebo Fw-190. Za spojence si namátkou zalétáte v Mustangovi, Airacobře, Spitfiru či „Lavočce“. V ruské části kampaně vám v některých misích bude k dispozici i slavný bitevník, podle něhož je celá hra pojmenovaná. Je ale hodně tristní, když všechny letouny mají totožné letové vlastnosti, čímž pádem jediným rozlišovacím prvkem je jejich vzhled.

V rámci kampaně budete přímými účastníky letecké bitvy o Británii, podíváte se ke Stalingradu a zalétáte si i nad Ardenami u příležitosti poslední velké německé ofenzívy. To je moc hezké, ale jelikož všechny mise jsou přístupné hned od začátku, absolutně chybí pocit nějakého postupu ve hře, což považuji za zásadní prohřešek. Stejně tak nevidíte, co jste už splnili. To, že všechny mise (celkem 42) jsou přístupné již od samého začátku, je na druhou stranu vlastně dobře, protože žádná z těch, kde „hrajete“ za bitevníky, nejde dokončit. Asi chyba v Matrixu. Jo a bombardovací mise vlastně taky nedohrajete, protože nevidíte, kam vám to padá. Tím nám zbývá dogfight, který není vůbec marný, třebaže pocit že „jste tam“, se moc často nedostaví. Zamrzí absence vzletů a přistání, i když kdo ví, třeba by potom nešly dohrát ani tyto mise.

Další úlitbou (podobně jako na PC) je možnost nastavení obtížnosti podle gusta. S neomezeným střelivem, benzínem, 100% úspěšností zásahů a bez přehřívání motoru budete občas mít pocit, že byste válku zvládli dotáhnout do konce dřív než v létě 45. Avšak ani na „hardcore“ nastavení se vám nestane, že byste při příliš utažené zatáčce přešli do vývrtky, po které budete debrífing hlásit svatému Petrovi.

 Docela zvědavý jsem byl na to, jak se autorům do hry podařilo vměstnat stylus, jakožto největší trumf tohoto handheldu. Před misí v rámci brífingu si do mapy můžete na základě monologu velitele dělat poznámky, což je za a) strašnej vopruz, za b) barvičky nejsou skoro vidět a za c) v bitvě se řídíte tím, kde vidíte ikonky letadel a ne tím, co jste si předtím čmárali do mapy. Stylusem také lze za letu natáčet pohled, jakým vidíte svůj letoun. To je moc pěkné, ale absolutně k ničemu, protože se nemůžete podívat dolů, což by byl jediný směr, který by dával smysl, alespoň tedy při bombardovacích misích. Takhle „bombing“ provádíte absolutně naslepo, čemuž odpovídá i přesnost zásahů.

Zato graficky hra vyloženě neztrácí, letadla jsou docela pěkná, na druhou stranu země je téměr bez detailů a mraky vypadají jako ploché ledové ostrovy visící na obloze, až jsem měl někdy pocit, že nelétám nad Folkestonem, ale o nějaký ten kilometr severněji. Výhodou ovšem je, že hra nemá žádné problémy s plynulostí. Během letů nehraje žádná hudba, zvuky motoru jsou chabé, střely už lepší. Multiplayer nečekejte.